Rozloučení s Chaloupkami

Batohy jsme zvládli z větší části zabalit už ve čtvrtek večer, takže v pátek ráno už bylo třeba dobalit jen zbytky. Tak jsme si to tedy mysleli. Ovšem jen do doby, kdy jsme přišli na to, že někteří stihli půlku obsahu opět vyndat... Co se dalo dělat, pustili jsme se do práce znovu. Spacáky stávkovaly a vypadalo to, že během týdne nabyly na objemu. "Paní učitelko, to prostě do toho malého obalu nemůže vejít, já to tam nenacpu!" Když se tam vešel před týdnem, musí se tam vejít i teď. Jakmile byl poslední spacák smotán, vypadaly jsme v očích dětí jako kouzelnice. Poslední dopoledne pak bylo ve znamení hry o poklad. A nastalo hledání, luštění, přemýšlení, hlavy lámání, nic jednoduchého to nebylo. Nikdo z vás si ale neumí představit tu radost, když jednotlivé skupinky postupně nacházely svůj poklad a zjistily, co se v něm ukrývá. Bonbónky dobré, to ano, ale co že to je na tom lístečku? Poukaz na cestu autobusem! Nemusíme na vlak pěšky! Hurá! Nadšení neznalo mezí. Bylo to tu bezva, tak zase někdy příště... Ahoj Chaloupky.