Na návštěvě u pana hejtmana

Asi všichni, kdo šli ve středu 19. září do školy, si všimli, že Vendula Mizerová a Julie Roubalíková se do výuky nehrnou, ale naopak si klidně sedají do auta a odjíždějí. Pochopitelně každého zajímalo, jestli náhodou nebyly uneseny a kam to vlastně jely. Venda: "Ještě na konci minulého školního roku jsme namalovaly obrázky do soutěže Můj projekt. Já jsem si jako model pro svůj výtvor vybrala počítačovou učebnu Nebíčko a Julie hřiště. No a obě jsme vyhrály." NK: Musím ještě připomenout, že výtvarná soutěž se týkala projektů financovaných z Regionálního operačního programu regionu soudržnosti Střední Morava. Měla dvě kategorie a obě vyhrály práce našich děvčat. Při vyhodnocení soutěže se hejtman Olomouckého kraje pan Ing. Martin Tesařík rozhodl, že naše dívky pozve k osobnímu setkání. Julie: "Než jsme odešli k panu hejtmanovi, chvilku jsme čekali v místnosti, která měla jen tři stěny a jednu z nich celou prosklenou. Říkali jí Akvárko, to se mi moc líbilo a pořád jsem se tomu smála, až mě paní ředitelka musela napomenout: "Vzpamatuj se, mladá dámo." Venda: "V kanceláři pana hejtmana už bylo nachystáno pohoštění. Pan hejtman se zajímal, kdo a co je na našich obrázcích namalováno, a pak nám ukázal nástěnnou mapu Olomouckého kraje. Ani jsem netušila, že je tak velký." Julie: "Pak nám předal odměnu za první místa. Byl to kufr plný bezva výtvarných potřeb, které jsme si taky všichni společně prohlédli. Když jsem odpoledne přišla domů, hned jsme kufřík s maminkou znovu rozkuchaly. Ještě jsem nic z toho nepoužila a šetřím si materiál na velkolepá díla." NK: Pan hejtman nám věnoval celou hodinu svého jistě drahocenného času a bylo vidět, že talent Vendy i Julie obdivuje. Také byl toho mínění, že na dnešek mají děvčata omluvenku, a tak jsme si ještě chvíli užívali nástrah velkoměsta. Venda: "Jely jsme se podívat do 18. patra budovy Krajského úřadu, kde byl dokonce dalekohled. Nemohly jsme se odtrhnout, pod námi se otevírala děsná hlubina a celé město až k horám na obzoru." Julie: "V takovém domě bych chtěla bydlet, protože se výšek nebojím, naopak je mám ráda. Mně se zase nejvíc líbilo, jak pneumatiky aut na hladké podlaze v podzemní garáži pěkně pískaly a kvičely. Chtěla jsem si užít točících se dveří, kterým paní ředitelka říkala turniket, ale už při třetí otočce jsem se zasekla a ne a ne s tím krámem hnout. Musela jsem chodit pořád dokola, až se mi konečně podařilo dveře zastavit a uprchnout. Pak nás vzal pan Dostál na zmrzlinu, dala jsem si karamelovou, vanilkovou a pistáciovou - jsou hezky barevné a moc mi chutnají." Venda: "Bezva bylo, že zatímco my jsme se cpaly čokoládou, ostatní děcka měla matiku a chemii. Ale teď vážně: pan hejtman byl moc milý a věnoval se nám jako pozorný hostitel. Ani jsme si neuvědomily, že mluvíme s živým krajským hejtmanem." NK: A já jen dodám, že kromě kufříků plných kvalitních výtvarných potřeb přineslo vítězství našich děvčat škole také výhru ve výši 10.000,- Kč, která bude použita na výtvarné potřeby i pro ostatní děti. Děkujeme vám, děvčata, a z celého srdce blahopřejeme.